Belgický ovčák
Belgický ovčák...je můj sen. Zatím obdivuji toto plemeno platonicky a s respektem. Pro mě je to pan pes. Vzhledem nádherný atletický, povahou sice né úplně jednoduché plemeno, ale to je asi můj osud. Uvidíme třeba se jednou moje sny splní a jedna holčička se pro mně narodí.
Toto plemeno vzniklo v Belgii, kdy zde bylo tolik ovčáckých (pasteveckých) psů různých zbarvení a délky srsti, že se někteří milovníci psů rozhodli v 19. století udělat v tom pořádek — a tak rozdělili plemeno belgický ovčák na čtyři typy (laekenois, groenendael, tervueren a malinois). Malinois získal svůj název po městu Mechelen.
Malinois nebo-li belgický ovčák malinois je psí plemeno a jeden ze čtyř druhů belgických ovčáků. Jako jediný z těchto ovčáků je krátkosrstý. Plemeno belgický ovčák, bylo uznáno v roce 1891, založením Klubu belgických ovčáků (v originále Club du Chien de Berger Belge). Lidově se těmto psům říká i „maliňáci“.
Tervueren je dlouhosrstá varieta belgického ovčáka, lišící se od groenendaela – další variety – zbarvením, připouští se pouze žlutá nebo šedá barva srsti s uhlováním a černou maskou. Žluté syté barvě teplého odstínu se dává přednost.
Tervueren je silně stavěný ovčácký pes střední velikosti. Má dlouhou a jemnou srst a od svého příbuzného groenendaela se liší jen zbarvením – u tohoto typu se povoluje žluté nebo šedé zbarvení s černou maskou, zato u groenedaela se preferuje pouze černá. Srst dobře izoluje a na dotek je spíše hebká. Hlava je dobře nesená a tvarovaná. Stop je mírný. Uši jsou menší a vysoko nasazené, nesené vztyčené. Krk je dobře nasazený, dobře osvalený a dlouhý. Hřbet je rovný, spíše delší. Ocas je střední délky, dobře nasazený a u kořene silnější. V klidu je nesen svisle, v akci může být jen v rovině se hřbetem, ne nad ním. Končetiny jsou dlouhé a dobře osvalené. Váha je kolem 25 kg a výška průměrně 60 cm.
Je to velmi ostražitý a aktivní pes. Je prakticky nevyčerpatelný a pohyb mu prospívá. Má sklony k pasení, takže mu nejlépe je při práci s ovcemi, ke které byl vychován. Svoji rodinu miluje a je jí věrný – a také ji dokáže patřičně bránit. Na vše hlasitě upozorňuje a pokud jste nepovoleně na jeho území, může být i agresivní. Ve standardu dle FCI je uvedeno: „Spojuje všechny vynikající kvality ovčáckého psa, hlídače, obranáře a služebního psa.“ K cizím je nedůvěřivý. Dá se velmi dobře cvičit a je i velmi inteligentní. S ostatními zvířaty moc nevychází, což se dá důkladnou socializací změnit.
Na počátku šlechtění a rozdělování jednotlivých typů, v roce 1891, vyzval pracovník veterinárního ústavu A. Reul všechny majitele velkých pasteveckých psů, aby se dostavili 15. listopadu toho roku na výstavu v Bruselu. Dostavilo se 117 psů nejrůznější barvy srsti i proporcí. Bylo vybráno čtyřicet nejlepších jedinců, kteří byli rozděleni do tří skupin podle barvy a délky srsti (v současné době bychom skupiny označili laekenois, groenendael a malinois, tervueren byl vyšlechtěn později). Byl sestaven základní standard pro každou skupinu a přestože jejich majitelé dostali instrukce, kde se zdůrazňovalo především křížení jedinců pouze v rámci jedné skupiny, avšak chovatelům šlo především o kvalitu práce a na instrukce příliš nedali. I tak se ale našel dostatek chovatelů, kteří pravidla dodržovali.
Dne 3. dubna 1892 sepsal, tehdy již rok působící, Klub belgického ovčáka první standard plemene, který byl základem pro další chov. V tomto standardu se ale stále ještě zmiňovali pouze tři možné varianty. Od roku 1901 byli chovní jedinci zapisováni do první plemenné knihy.
Neshody mezi chovateli tří varianty nabývaly na intenzitě, nakonec byla na začátku 20. století zavedena i čtvrtá varianta, dnes známá jako tervueren. Mezi jedny z nejdůležitějších zakládajících psů plemene malinois patří psi Tjop a Dewer, oba velmi dobře hodnocení psi jak v ohledu ne exteriér, tak na povahu. Začátkem 20. století také začali maliňáci být vyváženi i mimo Belgii; do Spojených států, Ruska, Ekvádoru...
V průběhu první a druhé světové války začaly být belgičtí ovčáci, především varianta malinois, využívání armádou pro různé účely; hlídání muničních skladů, předávání zpráv (tzv. spojky), obranu a podobně. Přestože by se mohlo zdát, že to plemeni ve vývoji pomohlo, je to naopak; válka kvality chovu téměř zruinovala, kvalitní psi byli odváděni a většinou zahynuli, ti, co zůstali u chovatelů se ve většině případů již plemeníky nestaly, jelikož neměly dostatečné kvality. V průběhu a po skončení druhé světové války byl dokonce chov tak zruinovaný, že bylo povoleno křížení jednotlivých variant.
Dne 1. ledna 1974 bylo odsouhlaseno, že se bude každá varianta posuzovat zvlášť; tak vznikl novodobý belgický ovčák malinois. V roce 1988 se první jedinec plemene dostal do Česka. Avšak i nadále zde byly bráni jako tabu. Bylo to z důvodu, že klasický německý ovčák při dopadení zločince nebo figuranta za rukáv tahal, zatím co malinoisové jsou typičtí tím, že maso a rukáv figuranta zásadně trhají a rvou, nikoliv tahají. To se příčilo většině chovatelů a kynologů a obliba malinoisů začala značně stoupat až v prvním desetiletí 21. století.
zdroj wikipedie